Kniha Martina Patřičného
TAJEMSTVÍ DŘEVA
Vážené ženy,
Prosím vás, tuhle knihu nedávejte svým bratrům, manželům, dědečkům,
tatínkům a švagrům. Tahle kniha je pro vás, tak si ji nechte pro sebe.
Proč?
Dřevo vás vidí laskavou, veselou a krásnou a plnou půvabu. Zahoďte
chladné sklo zrcadla a dívejte se do dřevěného rámu. Dřevo voní, umí se
mazlit a drží tajemství. I třeba ta tolik pohaněná celulitida může být
přitažlivá, vezměte si příklad z karelské břízy. (viz Druhy dřev, bříza)
Potom - dřevo znamená domov, bez něj to nejde.
Něco o stromech a jejich tělech snad taky budete vyprávět dětem, nebo ne? Kdo, když ne vy?
Maminko, plave dřevo? Ptá se Petr.
a) Ano, plave
b) Teď nemám čas miláčku...
c) Myslím, že ano, a co kdybys to vyzkoušel Petříku?
Na počátku bylo dřevo a to dřevo rostlo v lese. A člověk, ať už tehdy vypadal jakkoliv a uměl cokoliv, do toho lesa chodil, dřevo si z něj bral a dřevo mu pomohlo žít.
Začínám takhle zeširoka, protože odněkud se začít musí.
Dřevo nás přes mnoho století spojuje s našimi předky, dodnes ze dřeva
děláme některé věci tak, jako oni.
Dřevo nám vypráví o starých časech matriarchátu, úctě k zemi a jejím
bohyním, o časech lovců a sběračů. To dřevu člověk vděčil za nejsilnější
zbraň, jakou si jistě ani nedovedl představit,
za zbraň, kterou když ovládl, stal se nejsilnějším na planetě. Nemusel
už mít strach ze zvířat mnohem silnějších a větších, než on sám...
a díky téhle zbrani přežil i v chladu, mrazu.
Ano, oheň....
Muž se cítí být s přírodou spojený, ale žena je příroda.
Tajemství je pro nás neznámo. Kouzlo,
když nevíme jeho prozrazení.
Chodil jsem kdysi s tanečnicí, která u kouzelníka asistovala.
Spoře oděná v tenkých punčocháčích a na kramflecích a mimo jiné
prolézala dvojitým dnem skříně...Proto vím že kouzlo prozrazené, to, které
znáte,
je kouzlo smutné a kouzlo kouzla či tajemství zbavené už kouzlem
není...(nakonec jsem vyzvěděl, jak se některé ty triky provádí a
tajemstvím už mi zůstala jen Jaruška. Kouzelnice.)
Jenže!!! právě tohle, to kouzlo, které zevšední, když se prozradí, u
dřeva neplatí, není. U hvězd na nebi taky ne. U proudící vody a jisker
ohně ani jinde v přírodě...
Nic z toho vám nezevšední. Můžete to jíst každý den jako chleba. Dobrou
chuť!
Můžete stokrát znát "způsob provedení", jak ten strom to dřevo dělá, a
stejně znovu stojíte v úžasu a radosti a zvedáte ruku, abyste se dotkli,
pohladili...
Ta rozmanitost, nepřebernost tvoření přírody, překvapení z toho a reakce na změny - co víc máme?
Dřevo prý je cesta, tvrdí jedni. Já myslím naopak, že dřevo je zastavení -
Konec stromu znamená počátek dřeva, přechod od hajných a lesníků a
myslivců k truhlářům, řezbářům či stavařům, ale vždycky od lidí k lidem!
Ale byly a jsou i skutečné dřevěné cesty ,třeba z větví přes bažinu, dřevěné schodnice...
Protože dřevo, to je skutečnost. Prostupuje celými dějinami člověka a je jistotou, nad kterou není.
Spojuje nás s dětstvím...